Jó třešně zrály... (prosinec)
Jak to vidí Jirka
Třešně. Už ani nevím jestli jsme o sběru třešní věděli už z domova nebo jsme to zjistili až tady. Každopádně to byla údajně jedna z nej prací.
Někde jsem předtím četl, že se musí na sběr třešní hlásit měsíce dopředu, stojí se fronty a dělají se výběrová řízení. My měli štěstí na hodně dobrou sezónu, takže nás přijali vždy během pár dní a jen přes internet. Nakonec jsme pracovali na dvou rozdílných sadech - Cherry Bank v Blenheimu a Cherry Corp v Cromwellu.
Sběr třešní je vlastně strašně jednoduchý. Dostanete plastový kbelík, kde se vleze asi 5kg třešní, pak dostanete postroj, v kterém kbelík nosíte,abyste ho nemuseli držet v rukách. No a nakonec dostanete žebřík, abyste dosáhli na celý strom. Ráno už jen přijdete do sadu, rozdělí vám stromy a celý den jen sbíráte. Dva lidi na jeden strom, každý z jedné strany stromu dokud neposbíráte celý strom. Jakmile máte hotovo, přesunete se na další. Takto jsme byli schopni nasbírat 30-50 kbelíků denně.
Nejlepší samozřejmě bylo že jsme třešně mohli neomezeně jíst a taky že jsme jedli. Po několika dnech vás z toho ovšem tak bolí zuby, že už třešně nechcete ani vidět.
Nakonec po všech možných pracích na Zélandu, musíme říct že to byla nejlepší práce jakou jsme dělali. by Jirka Jak to vidí Dominika Konečně práce, která dá člověku i něco víc než jen peníze. Dá nám třešně! Tak přesně tohle jsem si říkala, když jsme tu začínali. Sbírat třešně byl tak trochu náš sen, který jsme si chtěli na Zélandě vyzkoušet. Kdo totiž nepickoval (nasbíral) třešně, jako by tu nebyl. A my tu byli a jsme! Takže jsme z pohodlí domova (jak jinak) sehnali práci v Blenheimské Cherry Bank. Dali výpověď u Dominica a další den už jsme stáli pod stromem. Na sběru třešní není opravdu nic těžkého, jen dát si žebřík tak, ať něco posbíráte je občas oříšek. Většinou jsem si ho totiž dala tak, že jsem a) na vůbec nic nedosáhla a nebo b) měla jednu větev v břiše, další před obličejem a prodírala jsem se k třešním někde úplně jinde. Ale jinak je to žůžo. Sbíráte a jíte, pak běžíte na záchod a zase sbíráte a jíte. A tak pořád dokola. Oproti jiným pracím mi navíc práce tady i docela ubíhala, protože se opět platilo stylem dostaneš, kolik nasbíráš, všichni jen rychle sbírali a sbírali. No a najednou někdo zařval: ,,Last bucket,, což bylo znamení jít domů.
Navíc tohle byla zatím jediná práce, ze které mě kromě břicha nic nebolelo. Nakonec jsme třešně sbírali dohromady asi dva měsíce a to nejenom v Blenheimu, ale taky v Cromwellu, kam jsme se vydali po Vánocích. To už ale byl druhý měsíc, co jsme jen sbírali a nám z toho pomalu ale jistě začínalo hrabat. Postupem času jsme už třešně ani nejedli, spíš jsme je nesnášeli.
Sbíráme třešně, jíme třešně, hážeme po sobě třešně, všude třešně! Takhle nějak to vypadalo po dvou měsících pickování, kdy jsme nemohli třešně už ani vidět. Takže jsme si brali volno z důvodu kocoviny, nebo protože bylo horko 😀